Povědomí o kralování Ježíše Krista nad světem je v lidské společnosti rozšířeno již od dob, kdy Ježíš kráčel před dvěma tisíciletími po této zemi. Byl to ostatně i On sám, kdo to potvrdil, když se ho Pilát zeptal „Ty jsi král židovský?“ A On mu odpovědět: „Ano, já jsem.“

Kristus od svého nanebevstoupení vládne ze svého trůnu nad všemi věcmi až do konce času, od této chvíle až na věky.

Titul krále zasluhuje jako Vtělený Syn Boží a také jako Vykupitel. Tyto dvě hodnosti nejsou zcela totožné. Jedna je získána narozením, druhá bojem.

Od narození je naším králem, protože se při svém vtělení narodil jako bytost nekonečně lepší a vznešenější než bytosti ostatní, čímž automaticky získává pravomoc nad druhými. Kristus je nekonečně vznešenější než my, protože je člověkem hypostaticky spojeným do Druhé Osoby Nejsvětější Trojice. Jeho lidství je v něm obsaženo přesně stejně jako Jeho Božství.

Je také králem lidského pokolení - jako jeho Vykupitel. Obětoval se na kříži, čímž zachránil lidstvo od nevyhnutelného a nekonečného utrpení v pekle a otevřel nám všem brány Nebes. Krví tak dobyl celé lidstvo. Kralování Ježíše Krista proto může být rozjímáno buďto pohledem na Něho na trůně, nebo pohledem na Něho na kříži. Kristův nebo ďáblův?

Podle sv. Ignáce z Loyoly, zakladatele jezuitského řádu a jedné z nejvýznamnějších postav křesťanských dějin, si můžeme boj dobra a zla na zemi představit jako souboj dvou vojenských praporů - praporu Kristova a praporu ďáblova. Každý člověk, který chce dosáhnout štěstí a spásy, musí nutně náležet do praporu Kristova. Pokud nechce sloužit v Kristově praporu, musí tedy nutně patřit satanu. Není možná žádná neutralita.

Tak, jako je Kristus absolutním pánem svého vojska, tak je i králem všeho stvoření, a to nejlepším možným a myslitelným králem, což vyplývá z Jeho Božské dokonalosti a všemohoucnosti. Kdo chce mít podíl na Kristově slávě a chce s ním kralovat na věky, musí Jeho dobrotivou vládu nad sebou uznat a podrobit se jí. Kdo se vzpírá, tomu bude Kristus Král přísným soudcem.

Jedná se o svátek poměrně nový. Vyhlásil jej v roce 1925 ve své encyklice Quas primas z 11. prosince papež Pius XI. Poprvé se tento svátek slavil na poslední říjnovou neděli roku 1926. Piux XI. chtěl tímto svátkem zdůraznit, že státní správa nemá podle nauky katolické církve právo rozhodovat o záležitostech, které přísluší Bohu – tj. především v oblasti etiky a důstojnosti člověka. Pius XI. s oslavou tohoto svátku spojil také každoroční zasvěcení lidstva Ježíšovu srdci. ¹⁾